Indonésie – Komodo a další, 2018

Celkově procestováno: 59 dní

Celková útrata: $3281 AUD nebo 52.600 Kč

Vízová povinnost: není třeba při návštěvě do měsíce. Na delší cestování se musí koupit Visa on Arrival, které se pak dá prodloužit na ambasádě.

Naše trasa po Indonésii

Bali – Flores – Komodo – Gili Air – Nusa Penida – Lembongan

Při naší cestě Indonésií kde jsme strávili 2 měsíce jsme hodně času pobyli na Bali, kde jsme už byli v roce 2016 a pak se vydali na Flores, Komodo a pokračovali dál zpět směrem k Bali přes Gili Air, Nusu Penidu a Lembongan. Komodo bylo moje vysněné místo už hrozně dlouho, a tak jsem se nesmírně těšila.

Dlouho jsme přemýšleli jak tu cestu na Komodo vymyslet, abychom toho viděli co nejvíc. Dodnes se vidím na pláži v Amedu na Bali jak plánuju a čárám nápady na papír. Nakonec jsme přeletěli z Bali na ostrov Flores malým letounem společnosti Sriwijjaya Air. To pro nás a hlavně pro mě nebylo vůbec jednoduché, protože jsme letěli jen několik dnů po tom, co se zřítilo jiné indonézské letadlo u Jakarty. Nikdy předtím jsem neviděla zemi raději. 

Flores jsme nestihli projet tak jak bychom si představovali. Toulali jsme se na motorce převážně po okolí Labuan Bajo a přilehlých ostrovech. Labuan Bajo jako takové se mi vůbec nelíbilo. Všechno bylo špinavé, po ulicích běhaly krysy a smrděla tam otevřená kanalizace. I když se jedná o přímořské město, voda kolem města vypadala spíš jako bahno s hromady odpadků. Jedná se navíc o muslimské město, takže každé ráno ve 4 hodiny se rozezní volání do mešit, které trvá cca půl hodiny. Toto se opakuje několikrát denně. Jsou zde velice časté výpadky elektřiny. V Labuan Bajo se mi poprvé nad tím co jsem viděla chtělo brečet. Je to tam opravdu tak šílené, jak to zní.

Co se mi ale líbilo, byla neplánovaná návštěva školy, kam jsme se dostali nedopatřením na motorce. Původně jsme se jeli podívat na místní kostel, ale pak jsme přešli kousek dál a v tom se na nás vyřítili místní děti, které zrovna končili ve škole a ukazovali na nás prstem a křičeli BULE, BULE!! Což znamená bílá osoba. Dotáhli nás až na školní dvorek, kde jsme se snažili mluvit s učiteli, ale kvůli omezené angličtině nám to moc nešlo. I tak to byla ale skvělá a nezapomenutelná návštěva. Děti měli uniformy, otrhané tašky a většina z nich neměla ani boty, ale vypadali šťastně. Taky asi viděli poprvé bělochy.

s dětma u školy
Celý příspěvek

Bridging Program Monash University 2018

Jak už jistě víte, stále bojuju o registraci, a vydala jsem se studovat na jednu z nevíce prestižních škol Austrálie, Monash University, což už by snad mělo být poslední štací na mé cestě za registrací. V Sydney je bohužel jen jedna Vysoká škola co tenhle program zajišťuje, a samozřejmě už byli vybookovaný na termín, který by mi vyhovoval. Jednak má to doporučení platnost pouze rok a pak taky mi prochází víza tak jsem musela nastoupit co nejdříve pokud možno. Nezbylo mi tak nic jiného než zkusit jiný stát, a tak jsem poslala pihlášku do Melbourne.

Naštěstí se mi ozvali a prošla jsem výběrovým pohovorem, který byl mimochodem opravdu náročný, kor když jsem už pár let z praxe. Monash Universita je vysoce vážená instituce v Austrálii a tak si mohou vybírat. Celý program trval celkem 3 mešíce a stál $15000! Naštěstí jsem teoretickou část programu mohla dělat doma v Sydney a do Melbourne jsem odcestovala splnit zkoušky a 6ti týdení praxi v nemocnici.

praktická výuka (nic nového)

Odcestovat sama do Melbourne nebylo vůbec jednoduché, navíc jsme se s Peťou loučili na delší dobu, ale měla jsem před sebou cíl, kterého jsem se držela jako záchytného bodu.

Celý příspěvek

Jak to máme s Austrálií

Po dlouhé době se naše víza, která jsme měli na 3 a půl roku chílí ke konci. Do poslední doby jsme nevěděli co a jak bude, a tak na půl počítali s tím, že se přesuneme na Nový Zéland kam nám vyšly Working Holiday víza.

Já jsem pořád bojovala s registrací a pořád se nic nedělo. Pak mi ale přišlo doporučení k Bridging Programu s tím, že mám šanci ale že mi nikdo nic nezaručí. Takže potom jsme taky přemýšleli, jestli do toho mám jít. Přeci jen, je to šíleně drahé, stojí to jako fungl nové menší auto. Nakonec jsem se ale rozhodla, že do toho půjdu, když už jsem se dostala až sem.

A tak jsme měnily plány. Už zase. Asi po stopadesátý.

Nakonec jsme se dohodli, že po skončení toho programu odjedeme cestovat. Stejně to byl náš sen, na který jsme vlastně ty 3 roky šetřili, a navíc další víza se nám už opravdu platit nechtěli.

Nakonec to dopadlo tak, že Peťa odjel ze Sydney už v červnu 2018 a já ho následovala po skončení bridging programu v srpnu.

S Austrálií rozhodně nekončíme, ale rádi bychom se tam vrátili už jako trvalí rezidenti a měli všeobecně víc práv, než jen pracovat 20hod-týdně a chodit do školy. Na to už jsme přeci jen trochu starý. Je nám ale jasný, co přesně k uskutečnění tohoto snu musíme udělat (hlavně teda já, protože na mě to celé stojí), což je super. Jen to bude chvíli trvat, ale snad to všechno přečkáme ve zdraví. Bohužel se OPĚT měnila vízová politika, a tak mi nezbývá než nahonit nějaké extra body jinde abychom konečně mohli požádat o PR.

Do té doby se s vámi budeme spíše dělit o cestovatelské zážitky, tak snad se nudit nebudete!

Vaše Martinka