Bridging Program Monash University 2018

Jak už jistě víte, stále bojuju o registraci, a vydala jsem se studovat na jednu z nevíce prestižních škol Austrálie, Monash University, což už by snad mělo být poslední štací na mé cestě za registrací. V Sydney je bohužel jen jedna Vysoká škola co tenhle program zajišťuje, a samozřejmě už byli vybookovaný na termín, který by mi vyhovoval. Jednak má to doporučení platnost pouze rok a pak taky mi prochází víza tak jsem musela nastoupit co nejdříve pokud možno. Nezbylo mi tak nic jiného než zkusit jiný stát, a tak jsem poslala pihlášku do Melbourne.

Naštěstí se mi ozvali a prošla jsem výběrovým pohovorem, který byl mimochodem opravdu náročný, kor když jsem už pár let z praxe. Monash Universita je vysoce vážená instituce v Austrálii a tak si mohou vybírat. Celý program trval celkem 3 mešíce a stál $15000! Naštěstí jsem teoretickou část programu mohla dělat doma v Sydney a do Melbourne jsem odcestovala splnit zkoušky a 6ti týdení praxi v nemocnici.

praktická výuka (nic nového)

Odcestovat sama do Melbourne nebylo vůbec jednoduché, navíc jsme se s Peťou loučili na delší dobu, ale měla jsem před sebou cíl, kterého jsem se držela jako záchytného bodu.

něco málo ze života v Melbourne

Naše třída spočívala převážně z Indek, Filipínek a Nepálců. Byla jsem tam jediná Evropanka. Každá země má samozřejmě zdravotnictví nastaveno jinak a tak bylo zajímavé se o tom bavit a porovnávat. Zatímco ostatní překvapil náš systém pojištění, mě překvapilo, že zatímco já jsem v nemocnici pracovala pouze 12ti hodinové směny, všichni ostatní pracovali 8 hodin. A zatímco já jsem se za tu směnu starala i o 13 lidí, ostatní jen o 4-5 pacientů.

Teoretickou zkoušku jsme všichni zvládli raz dva a tak jsme byli vpustěni na praxi. Děsně se mi nechtělo. Při představě, že se mnou zase někdo bude jednat jak se studentem co nic neví se mi zvedal žaludek, ale věděla jsem že to musím zvládnout a docela se těšila na pacienty. Samozřejmě se naplnilo to, čeho jsem se obávala a nejen, že s námi personál zacházel jako s čerstvými absolventy co nic neví, ale navíc moji skupinu dali do malé soukromé nemocnice, která byla sto lat za opicema. Opravdu hodně hodně pozadu oproti Českému standardu na který jsem byla zvyklá. Bylo to dlouhých 6 týdnů plných nevyspání a otročiny ale taky konverzace s příjemnými pacienty a navrácení k ošetřovatelství, i když trochu jiném.

Nemohu ještě soudit všeobecně, nemám ještě tolik zkušeností s Australskými nemocnicemi, ale za těch 6 týdnů jsem pozorovala velké změny oproti Českému zdravotnictví, jako např.:

  • sestřičky se zaměřují hlavně na základní potřeby pacienta. To znamená, že je zajímá hlavně hygiena, krmení a až potom časované léky, převazy atd. Odpovídá tomu i jejich znalost o anatomii nebo fyziologii, která mi přišla většinou o dost nižší než je tomu v ČR.
  • sestřičky mají sice na starost ´jen 4 nebo max 5´pacientů, ale dělají u nich naprosto všechno úplně samy. Sanitářky, nebo ošetřovatelky, ketré jsou běžně v nemocnicích v Česku tam nebyly. Při špatném složení pacientů se tak může stát, že sestra jen 4 hodiny sprchuje a krmí pacienty, a důležité věci jako léky jí stojí.
  • pracují se pouze 8 hodinové směny a je to málo. Nikdo nic nestíhá a práce je tak prováděná ještě ve větším stresu než normálně. Navíc to znamená, že jsou v práci prakticky pořád.
  • spolupráce s doktorem je veškerá žádná. Zatímco v Čechách je čím dál tím víc propagován systém partnerství mezí lékařem a sestrou, v nemocnici v Melbourne byl lékař duch který se zjevil v jakékoliv hodině během dne a veškerou vizitu udělal sám.
  • kompetence sester jsou jiné. Například, zavést obyčejnou nitrožilní kanylu (což jsem dělala třeba i 4x za směnu v ČR) smí pouze speciálně proškolené a vyzkoušené sestry. Jednou jsem pouze přihlížela a měla jsem sto chutí jim to vyrazit z ruky. Všechno špatně, hlavně že jsou proškoleni.
  • zdravotnický personál má zakázáno tahat těžká břemena, ale opravdu je to podmíněo zákonem který se dodržuje, ne jako u nás, kdy to sice všichni ví, ale stejně se tahají s těžkými pacienty protože nemají na vybranou. V Austrálii je to tak, že pokud pacient padá, nechá se jednoduše spadnout. Kdyby se ho totiž ta sestra snažila chytit a poranila se, neuvidí ani dolar na pojistném. Sestra je pro zdravotnictví na prvním místě, důležitější než pacient a tak její zdraví je přednější. Nutno dodat, že oddělení musí být vybaveny různými stroji, které jsou sestřičkám při ruce když potřebují např. zvednout ležícího pacienta je to otázka pár minut doslova stisknutí tlačítka.

I když jsem si tam mezi sestřičkami našla spřízněné duše a pacienti mě měli rádi, byla jsem opravdu hrozně ráda, když jsem odloužila poslední směnu. Můj boj o registraci trval už dost dlouho a už jsem byla nesmírně připravená na jeho konec.

Při všech těch službách jsem alespoň měla skvelé domácí zázemí u Damiena a Roberta u kterých jsem po dobu 6 týdnů bydlela. Byl to baráček jen 8 minut od nemocnice a kluci se ke mě chovali úžasně. Vařili mi, chodili mi naproti když jsem končila v 11 v noci a chodili po špičkách když jsem vyspávala o dni volna. A tak můžu říct že to nebylo vše špatné a že jsem v tom procesu získala i nové přátele.

Robert a Damien, kteří se o mě starali jako o vlastní

Pokud vás zajímá ještě víc, přečtěte si se mnou rozhovor, který publikoval zdravotnický časopis Florence na http://www.florence.cz/zpravodajstvi/aktuality/jak-se-stat-sestrou-v-australii/

Registrace konečně dokončena tak hurá k dalším výzvám!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *